Letní Dobronice.

       Po skoro 2 měsících prázdnin, kdy jsem se skoro s nikým z mediny neviděla, mi už pomalu hrabalo z celý rodiny. Člověk si až nechutně rychle odvykle na jakoukoli kontrolu - v Praze si můžu dělat kdy a kde chci, co chci a tady mám křížový výslech jakmile se pokusím vystrčit nos z domu.

     Proto jsem se na Dobronice těšila jako malý dítě, pomalu jsem si škrtala dny v kalendáři jako děti, co čekají na Ježíška :D Mám ale jednu dokonalou vlastnost - ať jedu kamkoli a těším se sebevíc, den před tím nikdy nechci odjet, chci jenom ležet v posteli a čumět do stropu :D

Vypisovat tady celý průběh Dobronic, to by bylo na román a Vás bych stejně uspala jako hady. Takže tady máte pár perel a super rady z Dobronic. (i tak to je docela román.)