Jak jsem pitvy zvládla.

   Poslední dobou doopravdy nestíhám. Jediné co teď o Vánocích dělám je, že dospávám pitevní týden - ono max. 3hod denně spánku se na mě trochu podepsalo. Měla bych se učit, achjo.. :D
 
    Jinak pitvy byly super i strašný. Strašný učivem, co jsem se musela naučit, protože jsem se samozřejmě dopředu nic neučila :D Super tím..řekněme se hrabáním v těle. Člověk začal krásně chápat to, co se do té doby učil jenom v Čihákovi a memorixu. Já jsem se třeba chodila uklidňovat nad tělo, které jsme měli pitvat, prostě jenom řezat a osvobozovat cévy, svaly... (i když není moc příjemný když vám pleskne podkožní tuk na kalhoty :D) Celý týden jsem hlavně všude cítila formalín. Doopravdy všude, i na kolejích potom, co jsem všechno oblečení ve kterém jsem pitvala nechávala na anatomáku. Jím pomeranč, cítím formalín. Jdu po Václaváku, cítím formalín. Cítila jsem to i v neděli.

    Taková perlička byla, když kluci dostali hned první den pilu a nohy s pánví, a měli je od sebe oddělit :D zajímavý pohled na ně byl.... (kor poté, co když už oddělené nohy omývali, tak na ně vyprskla stolice..... :D)

je vtipný když hledám tyto gify co najdu... třeba dinosaury... :D

   Ještě vám povím o zkoušení.

Veselé Vánoce!

Chci vám všem popřát krásné Vánoční svátky bez učení! (i když to je trochu nerealistický dárek). Do Nového roku sobě i všem okolo přeji, aby jsme se z anatomie nezbláznili, aspoň trochu ve zdraví to přežili!
   Také bych se vám ráda omluvila, jak málo sem píšu. Když já jsem fakt líný exemplář a velmý čas poslední dobou využívám hlavně ke spánku.. :D

  To, že jsem si pod stromeček přála zvláštní dárky, je u mě zcela normální, fakt nechápu, co má moje rodina proti kombinaci Memorixu a obřího plyšáka... :D Že nejsem jediná se zvláštníma kombinacema přání, že ne? :D

  Jako Vánoční přání přidávám vlastní obrázek soba z anatomáku :D (aneb jak jsem se učila lebku - kreativita se nezapře)

PS.: hrozně se těším, až zase navrhnu nějaké oblečení, už mi to hrozně chybí :3 Bohužel mě už skoro nenapadají témata, která by nebyla ani trochu spjatá s medicínou...

Z.

Jak jsem se stala expertem v prokrastinaci.

     Prokrastinace je hrozná věc. Celý ten měsíc jsem nic nenapsala ne proto, že bych se kvůli škole ani nezastavila, ale proto, že jsem strašně líná. Stává se ze mě expert v odsouvání věcí a zabíjení času. Protože hlavně na internetu jsem schopna strávit skoro celý den a ten poslední zbytek dne strávím v posteli (zavedla bych projekt přednáška do postele!!)

    Po měsíci a půl na škole jsem mnohem víc smířenější s osudem a taky flegmatičtější k faktu, že bude nějaký test/zkoušení. Je mi až trapně, když si vzpomenu, jak jsem se snažila učit kosti HK a byla z toho na prášky jak těžký to je, že se to nikdy nenaučím a pomalu jsem odcházela ze školy a šla si udělat kosmetický kurz. Když jsem chytala deprese z těch pár kostí, tak jsem začala listovat Čihákem, kde jsem narazila na svaly a byla si jistá, že končím na škole. (To si tedy myslím pořád, i když teď si myslím, že to nějak ten rok doklepu a vyhodí mě až u zkoušky :D)

    Musím říct, že z toho, co jsme zatím brali a nebrali, jsem měla největší problém se svaly. Tak tupé drcení něčeho, co má jméno na půl řádku, 4 svaly se jmenují skoro stejně a dalších 5 alespoň podobně mi prostě nejde. Mě zachraňují obrázky. Tam to vidím a jsem schopná si to představit. Se svaly jsem taky strávila své první dlouhé noci, kdy jsem kofeinem nadopovaná jela asi 4 dny po sobě do čtyř ráno, abych se to doučila (a pak jsem byla totálně nepoužitelná další 3 po testu, jak mi chyběla energie).

   Na přednášky už skoro nechodím, prostě jsem si logicky odůvodnila že poslouchat přednášku o něčem, co budeme na cvikách brát až za měsíc je zbytečný, že spánek je důležitější. Takže na anatomii chodím jenom výjimečně, na ošetřovatelství a první pomoc nechodím, tam jsem byla tak jednou a na biofyziku jsem zatím poslušně chodila, i když taky začínám spekulovat nad tím, že spánek je důležitější. Jsem strašná..

   I když mě to bolí přiznat, asi začínám trochu šílet, začínají se mi totiž zdát noční můry o medicíně. Takhle se mi zdálo, že píšeme test z lebky (i když máme normálně ústní zkoušení) a v testu byly z 90% obratle, na který jsem se ve snu vykašlala. Takhle zpocená v půlce noci jsem se už dlouho neprobudila :D Ten pocit bezmoci a hrůzy byl prostě až moc reálný. A teď posledně jsem si ve snu opakovala na vymyšlené lebce útvary. Asi bych měla navštívit psychiatra.


    Jinak musím říct, že mi občas přijde, že jsem častěji na party než s Čihákem (samozřejmě to není pravda!! S Čihákem si děláme romantické večery, s večeří, ve vaně,... :D) Ale jelikož jsem tvor společenský, party od Motoláku, Startweekend, IFMSA party nebo i kolejní party jsou události, kde jsem nemohla chybět. Ale nejsem jenom člověk účastnící se jedné party za druhou, jsem prostě skoro v každém projektu co jde, baví mě dělat cokoli jiného než se drtit Čiháka :D

    Teď se trochu děsím zkoušení z lebky, snad se to nějak zvládne. Kamarád kofein bude muset pomoct! Já doufám že už nebudu tak tragicky líná a dokopu se častěji sem něco napsat a víc se učit, jsem strašná ostuda :D

PS.: Nevím jestli si pamatujete jak jsem psala, že jsem chtěla jít na módní nábrhářství. tak teď pokud všechno vyjde jak doufám, tak budu zase kreslit, a to ne jenom pro sebe ;) Tak snad! Kdyžtak dám samozřejmě vědět!

Z.

Jak jsem první týden přežila.

   Už to není sranda. To je to, co mě děsí nejvíc.

   Do Prahy jsem přijela v neděli, a společně s pomocí celé rodiny jsem přestěhovala snad půlku mého pokoje na koleje. Od jedné hodiny byl Welcome day - provázení prváků po chodbách Bradavic (Motola). Co vím jistě je, že kdyby mě tam někde nechali, tak už nikdy nenajdu cestu ven, ztrácím se úplně všude, natož v bludišti. Z Motola jsme se přesunuli do anatomického ústavu na Karláku a následně na Plzeňskou.. No, když jsem to tam viděla.. připomnělo mi to budovy nějakého strašidelného tábora. Den byl zakončen v Dr. Vojákovi, fakultním klubu, ten poznáme velmi dobře řekla bych :D

   Pondělí bylo fajn. Byl jenom humáč. Z hodinu a půl dlouhé přednášky vím hlavně to, že mě tam moc často neuvidí, nejsem typ člověka, kterého baví filozofování - nemám na to prostě mozkové buňky :D. Odpoledne jsem měla tělocvik a zkoušku odvahy - dostat se do Hostivaře. To jsem zvládla jenom díky kamarádce, která znala cestu, sama bych tam nedojela. Co na ten volejbal říct.. asi to, že skoro 30 lidí je na jedno hřiště doopravdy málo :D Bohužel pondělím taky končila krásná pohoda a nicnedělání.

Jak jsem se na koleje stěhovala.

   Nastal ten moment, kdy se mi čím dál tím víc blížil nástup do školy a moje nadšení postupně opadávalo a střídal ho pocit zděšení, že mi už začíná škola a po čtyřech měsících nicnedělání budu muset zase rozpohybovat mozkové závity.

  

   Ještě však než tento moment nastal, jsem se musela přestěhovat na koleje. Měla jsem se sice stěhovat až 29. září, ale moje velmi rozvinutá logika mi řekla, že bude lepší, když přijedu už 28. (ne, vůbec mě nenapadlo že by to mohl být problém když se státní svátek), protože jsem jela z hor, kde jsme byli s partou Pražáků, tak jsem se nechala hodit do Prahy. Ubytovací kancelář je vždy otevřená jenom do 15 hodin (ne ve svátky..) a já jsem dorazila"už" o půl čtvrté... Takže když se to vezme kolem a kolem, tak ne zase až tak pozdě! No, prostě jsem zjistila, že tam už nikdo není a šla jsem dělat na vrátnici smutné oči. 

Jak jsem otevřela Čiháka...

     Nevím, jestli to někdy někdo z vás zažil - pocit ,že totálně nic neumíte, všichni vaši spolužáci jsou na tom s vědomostmi úplně jinde než vy. Přesně s tímto pocitem jsem se vrátila z Dobronic. Skoro všichni tam na mě mohli chrlit tisíce latinských názvů různých kostí, orgánů a jejich částí a já jediné co latinsky umím je: "Apage Satanas!", což se obávám, že ke studiu medicíny moc nevyužiji (leda bych se dala na dráhu vymítače ďábla).

Seznamovák v Dobronicích.

   Před dvěma dny jsem se vrátila z Dobronic a poté, co jsem již trochu dospala spánkový deficit a neusínám kdekoli, kam se posadím (ano, to se mi doopravdy stávalo), vám chci popsat své dojmy a zážitky.

   Jednou větou to bylo super, super a ještě jednou super! Když jsem se plahočila s obrovskou taškou metrem, trochu jsem se obávala. Ať už toho, jaký lidi poznám, jestli tam budu mít někoho, kdo bude nad věcí jako já, tak i toho, jestli vůbec najdu místo srazu. Upřímně se mi ráno nikam nechtělo..vstávat v pět ráno do zimy, když máte tak krásně vyhřátou postel...Naštěstí jsem se zvedla, navíc všichni jsme na tom byli podobně, nikdo nevěděl kam jít a všichni chtěli poznat nové lidi. Proto už když jsme na Opatově vylézali z metra, byla otázka na kohokoli s taškou/krosnou/kufrem, jestli taky jede do Dobronic. (Ono kdo jiný by se tam s kufrem pohyboval okolo osmé ráno v neděli, že).
   Pak hned následovala otázka.. "A jak se jmenuješ?" "A z kterého kruhu jsi?" Samozřejmě že takový příval jmen během 10 minut bylo pro můj mozek moc, takže jsem si zapamatovala obličeje, ale jmen jenom tak pětinu.


   Po chvíli jsme se začali přesouvat do autobusů a s vědomím, že před Dobronicemi na nás v Hostivaři čekají plavecké testy... pro mě, která má ze svého těla pořádné mindráky, to byla doopravdy "úžasná" zpráva, protože co je lepší, než se rovnou během první hodiny vidět v plavkách. Myslím si, že jsem nebyla jediná s tímto pocitem, ale potom jsem už všechno brala víc v klidu.
   Po testech se všichni zase vrátili na paluby autobusu a následovala asi hodinu a půl dlouhá cesta kdy jsme se snažili socializovat s naším spolusedícím  nejbližším okolím.

  Asi to budu muset vzít trochu stručněji, protože jinak bych tu mohla psát i týden, abych zvládla popsat úplně všechny zážitky a každičký detail. Programu bylo tolik, že jsme se vůbec nezastavili, proto se předem omlouvám, kdybych na nějakou položku programu zapomněla (kdyžtak mi to napište, ráda to doplním ;) )

DEN 1

Jak jsem zjistila kruhy a rozvrh.

   Moje máma je doktorka. A velmi ráda mi vypráví, jak pořád seděli ve škole, od rána do večera a po nocích se učili. Takže jsem byla víceméně smířená s faktem, že budu mít podobný rozvrh jako ona.

   Tak tedy zjistím ze skupiny na facebooku, že jsme rozdělení do kruhů.. Jsem šestka, to je docela fajn číslo! A teď jsem si říkala, že by konečně mohly být i rozvrhy..

  Když jsem ho ukazovala mamce, tak mi nevěřila a oznámila, že to není fér. Uznávám, mít v pondělí 2 hodinky od 12ti, středu sudý týdny volnou a pátky volný každý týden nezní jako slibované galeje. Ale já si tam ještě přidám tělocvik, a to určitě přibude strašně moc hodin. (haha, "přibude")

   Rozvrh to je super, ale obávám se, že se budu muset naučit to samý a ne-li ještě víc co mamka, takže... jej, samostudium volá!

Jak jsem byla na zápise.

     Upřímně musím říct, že pro člověka, který se už od května válí doma, jeho biorytmus je zvyklý, že nejdříve se vstává v 11 a ideální čas, kdy jít spát je okolo 3 hodiny ranní, je vstávání v 5 ráno nadlidským úkolem. V polospánku jsem se zvládla nějak obléct (neříkám že dobře) a vyrazila jsem na autobus, kde jsem si naivně myslela, že bych mohla alespoň trochu dospat. No, jako na potvoru se mi začalo chtít hrozně spát až ve chvíli, kdy jsem z autobusu vystoupila. Dopravila jsem se tedy nějak na místo určené a čekala jsem hodinu až začne zápis. A jakmile jsem si sedla, tak mi spadla víčka a tak napůl jsem tam spala. Pohled na mě musel být zářný.

     Čekací místo se začalo plnit a před devátou jsme se všichni jako husičky postavili do řady s maturitním vysvědčením v jedné ruce a s občankou v druhé. Na oplátku jsme pak dostali asi 10 různých papírů na vyplnění, prázdný index a obálku od knihovny, ve které byly letáky o jejím provozu (což jsem ještě "nezvládla" prostudovat).

    Jsem strašný puntíčkář a taky ale ten typ člověka, který podělá cokoli na co sáhne. Takže vyplňování indexu pro mě bylo hodně vyčerpávající. Naštěstí vedle mě seděla holčina, která se už na jednu LF zapisovala, takže jsem ji "nenápadně" (hodně nápadně, mnohokrát jsem se jí i ptala) koukala přes rameno. Nejvtipnější papír byl zdravotní dotazník (o kterém jsme později zjistili, že se vyplňovat nemusí, pokud se nechceme přehlásit k jinému praktickému lékaři). Ten jsem samozřejmě vyplnila ještě před tím, než nám ten detail o dobrovolném vyplnění řekli, ale ptali se na úplně všechno, na všechny nemoci i úrazy, kašle, rýmy a pomalu i záděry. Tak jsem se tím silně pobavila.

    Když jsem odevzdávala papíry, co jsem tak 40 minut vyplňovala, zamávala jsem 1300 Kč, které jsem dala na Dobronice a moje peněženka byla najednou o tolik lehčí... Pak jsem nalepila svoji fotku, na které vypadám jako postřelená srna na index a bylo, mohla jsem jet domů. Já jsem ale ještě jela na Celetnou, abych si zařídila ISIC. Já hlupák jsem si myslela, že jim tam dám svoji fotku postřelené srny, ale oni mě posadili před modrou plachtu a ještě než jsem se stihla pořádně nadechnout, tiskárna vyplivla moji fotku na kartičce, která mi stvrdila, že budu navždy vypadat jako blb.

     Potom, co jsem se vymotala na nejbližší metro, rozhodla jsem se, že ten nejdřívější autobus domů nestihnu, že lepší bude nenápadně prozkoumat slevy v obchoďáku. Polomrtvá jsem přijela domů, hodila všechny informační letáky do stolu a nějak tam pořád i po 14 dnech leží...asi bych se na ně měla podívat...

Z.

Jak jsem se oficiálně stala medikem

A je to tu, oficiálně jsem se stala studentem prvního ročníku medicíny - dostala jsem na to dneska papír (tedy asi 100). Nebudu lhát, po přijímačkách jsem skončila první pod čarou, takže jsem byla přijatá až na doplňkové řízení.. ale i to se počítá!

 Čím začít.. začala bych třeba tím, že nejsem ten člověk, který už od chvíle, kdy byl schopen rozumně uvažovat, věděl, že z něho bude jednou doktor. Upřímně jsem si prošla mnoha fázemi, kdy jsem asi do 11 let chtěla být veterinář (pak jsem zjistila, že bych se nestarala jenom o kočky a psy, ale že bych třeba musela strkat krávě do zadku ruku). Z veterináře tedy sešlo a já si řekla, že budu architekt. To jsem zrušila na začátku 3. ročníku na gymnáziu, kdy jsem ochutnala, jak děsivá deskriptiva je. V té chvíli jsem si vážně uvažovala nad profesí chemika (paradoxní, poté co jsem jeden rok chemii z celého srdce nesnášela) a zároveň jsem měla sen stát se módní návrhářkou (z té sešlo po očekávaně neúspěšných talentových zkouškách). A tak jsem si podala přihlášky na 4 školy - 2 chemie a 2 medicíny (a ty jen tak, aby se neřeklo).

Upřímně vám můžu říct, že jsem s ledovým klidem a vážným výrazem v tváři komukoli ve svém okolí oznamovala, že na medicínu se nedostanu a že tam nechci. Nechtěla. Doopravdy. První vlaštovky, že bych tam mohla chtít jít přišly v den, kdy jsem napsala přijímací zkoušky. Když jsem je dopsala, začala jsem si říkat, že by to nemuselo být špatný. V tom mě utvrdilo i to, že jsem se dostala do 2. kola (to mě utvrdilo hlavně v tom, že asi nebudu tak pitomá, jak jsem si myslela). A tak nějak to skončilo tím, že jsem se na medicínu nakonec dostala (což je po tom, co jsem pro to udělala a neudělala, zázrak).

Nebudu lhát, moje okolí (hlavně rodina), si ze mě dělá legraci. Prý že to věděli, že to takhle dopadne. Říká mi to hlavně mamky strana, protože můj případ je pomalu jako okopírovaný s případem mojí maminky.

Trochu se studia bojím, nejsem člověk, který by se hroutil z každého testu, ale zase mi moje svědomí neumožní se na něco vykašlat. (občas si teda bere dovolenou..). Zároveň jsem extrémně líná. Na druhou stranu jsem zase strašně aktivní, nacpu se všude kam to jde (občas i tam, kam to na první pohled nejde), takže ještě předtím, než jsem byla přijatá, jsem si aktivně zarezervovala koleje, abych byla tam, kde chci být.

Nechci sem psát o jednotlivých předmětech, na to je na internetu spousta blogů, kvalitnějších než tento, Chci spíše sdílet to, jaké to je býti medikem, a jaké útrapy na mě budou čekat. No a nebude jich málo....

Z.