Jak jsem se na koleje stěhovala.

   Nastal ten moment, kdy se mi čím dál tím víc blížil nástup do školy a moje nadšení postupně opadávalo a střídal ho pocit zděšení, že mi už začíná škola a po čtyřech měsících nicnedělání budu muset zase rozpohybovat mozkové závity.

  

   Ještě však než tento moment nastal, jsem se musela přestěhovat na koleje. Měla jsem se sice stěhovat až 29. září, ale moje velmi rozvinutá logika mi řekla, že bude lepší, když přijedu už 28. (ne, vůbec mě nenapadlo že by to mohl být problém když se státní svátek), protože jsem jela z hor, kde jsme byli s partou Pražáků, tak jsem se nechala hodit do Prahy. Ubytovací kancelář je vždy otevřená jenom do 15 hodin (ne ve svátky..) a já jsem dorazila"už" o půl čtvrté... Takže když se to vezme kolem a kolem, tak ne zase až tak pozdě! No, prostě jsem zjistila, že tam už nikdo není a šla jsem dělat na vrátnici smutné oči. 

    Paní byly díkybohu ochotné, takže to vypadalo, že budu mít kde spát a nebudu muset somrovat u kamarádů nebo jít obsadit lavičku nějakému bezdomovci. Ono by to bylo jednodušší, kdybych si pamatovala číslo pokoje, kde mám bydlet. Když mě paní tuto položila, jediné co jsem řekla bylo: "No, já nevím, ale vím že to je xxx! A taky Kajetánka 2." Samozřejmě že jsem netušila jestli Kajetánka 2A nebo 2B, ani jestli jsem pokoj a nebo b. Potom, co mi to moje spolubydlící nevzala (nemám internet v mobilu abych si to našla), jsem zvolila drastičtější metodu. Volala jsem jiné kamarádce, aby mi vlezla na můj facebook, našla určitou konverzaci a rolovala a rolovala. Naštěstí se povedlo, a já dostala erární klíček, že se stejně musím jít zítra zapsat na ubytovací kancelář. Se svým malým kufříkem s pár věcmi na ty dvě noci, co jsem tu hodlala strávit, jsem se vyšplhala do daného parta a snažila jsem se najít pokoj. 

   Problém je, že se ztrácím úplně všude, takže jsem prošla celé patro asi 2x než jsem pokoj konečně našla. První překvapení pro mě bylo, že máme kuchyňku na chodbě a ne v buňce jak jsem si myslela (pak jsem viděla jak vypadá kuchyňka na pokoji a jsem ráda že mám kuchyňku na chodbě). Ještě zmíním, že předtím, než jsem sem jela, jsem našla nějaké fotky jak by můj pokoj měl vypadat, takže jsem jela s určitou představou. Ale tak jsem člověk, co má rád dobrodružství... Pro mě, jakožto zhýčkaného člověka z rodinného domu, to dobrodružství bude. Otevřela jsem dveře a přede mnou se rozprostíral pokoj poloviční než ten můj doma, kde budeme dvě. To by bylo ještě v pohodě, stejně jako fakt, že to tu na podlaze vypadalo, jako by to někdo vyhubil celý hmyzí ekosystém - vedle sebe ležely motýl, mouchy, brouci, jedna beruška a pár vos/včel. Když jsem však zavřela dveře a na nohu se mi sesypala omítka, začala sem mít pochyby jestli nám nespadne ta omítka celá. 

   Druhý den ráno jsem jela do Motola, abych si vyzvedla učebnice. Přišla jsem tam asi 10 minut před otevřením, přede mnou již bylo asi 50 lidí, tak jsem se pokorně zařadila. Když jsem však zjistila, že na celý rok vám půjčí jenom 2 Čiháky a latinu ve stavu, jako by to někdo kvalitně přežvýkal, otočila jsem se na podpatku a odešla. Čiháky doma mám po mamce a latinu radši koupím. Ve středu jsem ještě stihla zvládnout udělat si vyhlídkový okruh Prahou, kdy jsem jela 3x delší trasu než bylo potřeba a taky jít na UK party. Mohu poznamenat, že v noci je venku zima, obzvlášť pro experta jako já, který si zapomene vzít nějaký teplejší kabát.

   Inu, dorazila jsem domů, dva dny jsem aktivně nic nedělala a v sobotu jsem začala balit.. nejdřív mi přišlo že toho je maličko, pár trik, svetrů, sukní, šatů, kabátů, skleniček, talířků... kufr auta praskal ve švech. Teď už to tu vypadá příjemněji, mám tu i svůj super infantilní polštářek Zubra.

A zítra to už vypukne..

Z.