Jak jsem první týden přežila.

   Už to není sranda. To je to, co mě děsí nejvíc.

   Do Prahy jsem přijela v neděli, a společně s pomocí celé rodiny jsem přestěhovala snad půlku mého pokoje na koleje. Od jedné hodiny byl Welcome day - provázení prváků po chodbách Bradavic (Motola). Co vím jistě je, že kdyby mě tam někde nechali, tak už nikdy nenajdu cestu ven, ztrácím se úplně všude, natož v bludišti. Z Motola jsme se přesunuli do anatomického ústavu na Karláku a následně na Plzeňskou.. No, když jsem to tam viděla.. připomnělo mi to budovy nějakého strašidelného tábora. Den byl zakončen v Dr. Vojákovi, fakultním klubu, ten poznáme velmi dobře řekla bych :D

   Pondělí bylo fajn. Byl jenom humáč. Z hodinu a půl dlouhé přednášky vím hlavně to, že mě tam moc často neuvidí, nejsem typ člověka, kterého baví filozofování - nemám na to prostě mozkové buňky :D. Odpoledne jsem měla tělocvik a zkoušku odvahy - dostat se do Hostivaře. To jsem zvládla jenom díky kamarádce, která znala cestu, sama bych tam nedojela. Co na ten volejbal říct.. asi to, že skoro 30 lidí je na jedno hřiště doopravdy málo :D Bohužel pondělím taky končila krásná pohoda a nicnedělání.


   No a v úterý to pořádně začalo. Přednáška z biofyziky, kde jsem si připadala jako největší idiot, protože jsem vlastně neměla tušení o čem přednášející mluví. (Nejlepší byla věta: "Tento zákon znáte určitě z gymnázií..." To určitě, fyziku jsem programově nesnášela.) Blbý na tom je, že se obávám, že s fyzikou  - ať už bio, nebo obyčejnou - přátelský vztah nenavážu. Po této přednášce jsem se začala ještě víc obávat toho, co mělo následovat - přednášky z anatomie. K kamarádkou jsme si sedly do první lavice (co mě to napadlo, já pitomá - takovou osudovou chybu už nikdy neudělám!). Přednáška začala, a všichni se nám začali představovat. Už do druhém jménu jsem si nepamatovala jméno prvního. Samozřejmě se začalo směry a rovinami v těle - scéna z básníků, která mi do té doby zněla jako zaklínadlo. (to mi tak znělo i na té přednášce i po přednášce - jenom už ne tak děsivé). Pak se probraly kostní tkáně - téma, které mě totálně nebaví, takže i když jsem se snažila psát si poznámky, nic mi to nedalo. Jakmile se však na slidu objevila první kost - scapula - pochopila jsem, že psát si je zbytečné. Takže jsem rezignovaně snažila alespoň něco pochytit z výkladu. Víc a víc jsem propadala depresi a v duchu přemýšlela, kam podám přihlášku na příští rok (to beru jako jistotu, že někam přihlášku podám). Prochu mě náladu zvedla cvičení z anatomie. I když hledání útvarů na kosti, kde nebyly bylo zajímavé (např. poznávání jak má ležet klíční kost - ta naše byla tak ohmataná, že byla perfektně hladká ze všech stran). Po čtyřech hodinách anatomie jsem byla mrtvá. On člověk si po 4 měsících odvykne něco dělat.. S kruhem jsme si šli sednout do hospody, potom se rychle převlíct a jelo se na Welcome party.

   Středeční vstávání bylo těžké. Od osmi byla přednáška první pomoci, na kterou jsem vstát nezvládla.. Na praktika z první pomoci jsem to už zvládla, naštěstí jsme byli po půl hodině propuštěni. Já jsem ještě jela do centra, kde jsem se měla potkat s taťkou, který mi měl přivézt nový mobil.. ale samozřejmě že se mu protáhla schůzka, takže jsem zbytečně zabila hodinu a půl. Od půl čtvrté jsem měla squash a totálně jsem nestíhala, všude jsem dobíhala, takže když přijela, vypadala jsem jako bych už hodinu hrála. Squash byl super, všem doporučuji! Kvalitně mě vyšťavil, takže jsem už nebyla schopná nic udělat... natož se učit.

   Ve čtvrtek jsme měli latinu, cvika z biofyziky, kde jsme se dozvěděli, co všechno musíme udělat.. mimo jiné i test středoškolské fyziky na internetu (že je jedno kolik bodů budeme mít, že to neuvidí -  výsledky se posílají na 1LF). Zhrozila jsem se, moje znalosti jsou doopravdy nulové. Odpoledne na mě čekala další přednáška z anatomie. Tentokrát jsem neomylně zamířila do poslední lavice, přeci jenom to tam je mnohem bezpečnější a přednášející vám neklade otázky,jako lidem v první lavici. Celkově ta hodina nebyla tak děsivá jako ta první. (I když z té první si pamatuju jenom syndrom labutí šíje, odsud si nepamatuju nic kromě obrázku zlomené kosti). Večer byla burza učebnic - samozřejmě že to, co jsem chtěla sehnat jsem nesehnala. Zato jsem si koupila učebnici biofyziky, prý to tam je vysvětleno jako pro blbé (vsadím se, že to z toho nepochopím). No a když už jsem byla u té fyziky, řekla jsem si že natipuju ten test. Doopravdy jsem tipovala nebo používala vylučovací metodu typu: "Tyhle 3 odpovědi začínají stejně, takže ta 4 je určitě blbě..", Můžu říct, že když jsem viděla svůj výsledek, byla jsem na sebe pyšná. Krásně jsem si vytipovala 63%! To je přece krásný! :D Ten večer byl zlomový, poprvé jsem otevřela Čiháka.. a zase ho zavřela.

  Pátek jsem proflákala.. "Učila jsem se" tím stylem, že jsem hrála hry na mobilu na Čihákovi.. kosti popsat umím, s tím nemám problém, to mi šlo rychle (teda ne všechny, horní a dolní končetiu fakt nedávám. Umím to od lopatky po zápěstí bez zápěstí :D). Problém mám s takovým tím obecným povídáním o kostech.. je mi totálně ukradený jaký buňky jsou kde a na co.. (S histologií budu asi bojovat..)

  Jak bych to shrnula.. už mi bylo do breku a nadávala jsem si, proč jsem šla zrovna sem, měla jsem i světlejší momenty, kdy jsem měla naději, že to třeba nějak zvládnu. Hlavně jsem zjistila, že se neumím učit. A že všechno je zajímavější než učení :D

Z.