14. září 2015

Jak jsem otevřela Čiháka...

     Nevím, jestli to někdy někdo z vás zažil - pocit ,že totálně nic neumíte, všichni vaši spolužáci jsou na tom s vědomostmi úplně jinde než vy. Přesně s tímto pocitem jsem se vrátila z Dobronic. Skoro všichni tam na mě mohli chrlit tisíce latinských názvů různých kostí, orgánů a jejich částí a já jediné co latinsky umím je: "Apage Satanas!", což se obávám, že ke studiu medicíny moc nevyužiji (leda bych se dala na dráhu vymítače ďábla).

11. září 2015

Seznamovák v Dobronicích.

   Před dvěma dny jsem se vrátila z Dobronic a poté, co jsem již trochu dospala spánkový deficit a neusínám kdekoli, kam se posadím (ano, to se mi doopravdy stávalo), vám chci popsat své dojmy a zážitky.

   Jednou větou to bylo super, super a ještě jednou super! Když jsem se plahočila s obrovskou taškou metrem, trochu jsem se obávala. Ať už toho, jaký lidi poznám, jestli tam budu mít někoho, kdo bude nad věcí jako já, tak i toho, jestli vůbec najdu místo srazu. Upřímně se mi ráno nikam nechtělo..vstávat v pět ráno do zimy, když máte tak krásně vyhřátou postel...Naštěstí jsem se zvedla, navíc všichni jsme na tom byli podobně, nikdo nevěděl kam jít a všichni chtěli poznat nové lidi. Proto už když jsme na Opatově vylézali z metra, byla otázka na kohokoli s taškou/krosnou/kufrem, jestli taky jede do Dobronic. (Ono kdo jiný by se tam s kufrem pohyboval okolo osmé ráno v neděli, že).
   Pak hned následovala otázka.. "A jak se jmenuješ?" "A z kterého kruhu jsi?" Samozřejmě že takový příval jmen během 10 minut bylo pro můj mozek moc, takže jsem si zapamatovala obličeje, ale jmen jenom tak pětinu.


   Po chvíli jsme se začali přesouvat do autobusů a s vědomím, že před Dobronicemi na nás v Hostivaři čekají plavecké testy... pro mě, která má ze svého těla pořádné mindráky, to byla doopravdy "úžasná" zpráva, protože co je lepší, než se rovnou během první hodiny vidět v plavkách. Myslím si, že jsem nebyla jediná s tímto pocitem, ale potom jsem už všechno brala víc v klidu.
   Po testech se všichni zase vrátili na paluby autobusu a následovala asi hodinu a půl dlouhá cesta kdy jsme se snažili socializovat s naším spolusedícím  nejbližším okolím.

  Asi to budu muset vzít trochu stručněji, protože jinak bych tu mohla psát i týden, abych zvládla popsat úplně všechny zážitky a každičký detail. Programu bylo tolik, že jsme se vůbec nezastavili, proto se předem omlouvám, kdybych na nějakou položku programu zapomněla (kdyžtak mi to napište, ráda to doplním ;) )

DEN 1