Jak jsem byla na zápise.

     Upřímně musím říct, že pro člověka, který se už od května válí doma, jeho biorytmus je zvyklý, že nejdříve se vstává v 11 a ideální čas, kdy jít spát je okolo 3 hodiny ranní, je vstávání v 5 ráno nadlidským úkolem. V polospánku jsem se zvládla nějak obléct (neříkám že dobře) a vyrazila jsem na autobus, kde jsem si naivně myslela, že bych mohla alespoň trochu dospat. No, jako na potvoru se mi začalo chtít hrozně spát až ve chvíli, kdy jsem z autobusu vystoupila. Dopravila jsem se tedy nějak na místo určené a čekala jsem hodinu až začne zápis. A jakmile jsem si sedla, tak mi spadla víčka a tak napůl jsem tam spala. Pohled na mě musel být zářný.

     Čekací místo se začalo plnit a před devátou jsme se všichni jako husičky postavili do řady s maturitním vysvědčením v jedné ruce a s občankou v druhé. Na oplátku jsme pak dostali asi 10 různých papírů na vyplnění, prázdný index a obálku od knihovny, ve které byly letáky o jejím provozu (což jsem ještě "nezvládla" prostudovat).

    Jsem strašný puntíčkář a taky ale ten typ člověka, který podělá cokoli na co sáhne. Takže vyplňování indexu pro mě bylo hodně vyčerpávající. Naštěstí vedle mě seděla holčina, která se už na jednu LF zapisovala, takže jsem ji "nenápadně" (hodně nápadně, mnohokrát jsem se jí i ptala) koukala přes rameno. Nejvtipnější papír byl zdravotní dotazník (o kterém jsme později zjistili, že se vyplňovat nemusí, pokud se nechceme přehlásit k jinému praktickému lékaři). Ten jsem samozřejmě vyplnila ještě před tím, než nám ten detail o dobrovolném vyplnění řekli, ale ptali se na úplně všechno, na všechny nemoci i úrazy, kašle, rýmy a pomalu i záděry. Tak jsem se tím silně pobavila.

    Když jsem odevzdávala papíry, co jsem tak 40 minut vyplňovala, zamávala jsem 1300 Kč, které jsem dala na Dobronice a moje peněženka byla najednou o tolik lehčí... Pak jsem nalepila svoji fotku, na které vypadám jako postřelená srna na index a bylo, mohla jsem jet domů. Já jsem ale ještě jela na Celetnou, abych si zařídila ISIC. Já hlupák jsem si myslela, že jim tam dám svoji fotku postřelené srny, ale oni mě posadili před modrou plachtu a ještě než jsem se stihla pořádně nadechnout, tiskárna vyplivla moji fotku na kartičce, která mi stvrdila, že budu navždy vypadat jako blb.

     Potom, co jsem se vymotala na nejbližší metro, rozhodla jsem se, že ten nejdřívější autobus domů nestihnu, že lepší bude nenápadně prozkoumat slevy v obchoďáku. Polomrtvá jsem přijela domů, hodila všechny informační letáky do stolu a nějak tam pořád i po 14 dnech leží...asi bych se na ně měla podívat...

Z.

Jak jsem se oficiálně stala medikem

A je to tu, oficiálně jsem se stala studentem prvního ročníku medicíny - dostala jsem na to dneska papír (tedy asi 100). Nebudu lhát, po přijímačkách jsem skončila první pod čarou, takže jsem byla přijatá až na doplňkové řízení.. ale i to se počítá!

 Čím začít.. začala bych třeba tím, že nejsem ten člověk, který už od chvíle, kdy byl schopen rozumně uvažovat, věděl, že z něho bude jednou doktor. Upřímně jsem si prošla mnoha fázemi, kdy jsem asi do 11 let chtěla být veterinář (pak jsem zjistila, že bych se nestarala jenom o kočky a psy, ale že bych třeba musela strkat krávě do zadku ruku). Z veterináře tedy sešlo a já si řekla, že budu architekt. To jsem zrušila na začátku 3. ročníku na gymnáziu, kdy jsem ochutnala, jak děsivá deskriptiva je. V té chvíli jsem si vážně uvažovala nad profesí chemika (paradoxní, poté co jsem jeden rok chemii z celého srdce nesnášela) a zároveň jsem měla sen stát se módní návrhářkou (z té sešlo po očekávaně neúspěšných talentových zkouškách). A tak jsem si podala přihlášky na 4 školy - 2 chemie a 2 medicíny (a ty jen tak, aby se neřeklo).

Upřímně vám můžu říct, že jsem s ledovým klidem a vážným výrazem v tváři komukoli ve svém okolí oznamovala, že na medicínu se nedostanu a že tam nechci. Nechtěla. Doopravdy. První vlaštovky, že bych tam mohla chtít jít přišly v den, kdy jsem napsala přijímací zkoušky. Když jsem je dopsala, začala jsem si říkat, že by to nemuselo být špatný. V tom mě utvrdilo i to, že jsem se dostala do 2. kola (to mě utvrdilo hlavně v tom, že asi nebudu tak pitomá, jak jsem si myslela). A tak nějak to skončilo tím, že jsem se na medicínu nakonec dostala (což je po tom, co jsem pro to udělala a neudělala, zázrak).

Nebudu lhát, moje okolí (hlavně rodina), si ze mě dělá legraci. Prý že to věděli, že to takhle dopadne. Říká mi to hlavně mamky strana, protože můj případ je pomalu jako okopírovaný s případem mojí maminky.

Trochu se studia bojím, nejsem člověk, který by se hroutil z každého testu, ale zase mi moje svědomí neumožní se na něco vykašlat. (občas si teda bere dovolenou..). Zároveň jsem extrémně líná. Na druhou stranu jsem zase strašně aktivní, nacpu se všude kam to jde (občas i tam, kam to na první pohled nejde), takže ještě předtím, než jsem byla přijatá, jsem si aktivně zarezervovala koleje, abych byla tam, kde chci být.

Nechci sem psát o jednotlivých předmětech, na to je na internetu spousta blogů, kvalitnějších než tento, Chci spíše sdílet to, jaké to je býti medikem, a jaké útrapy na mě budou čekat. No a nebude jich málo....

Z.