Jak jsem byla na zápise.

     Upřímně musím říct, že pro člověka, který se už od května válí doma, jeho biorytmus je zvyklý, že nejdříve se vstává v 11 a ideální čas, kdy jít spát je okolo 3 hodiny ranní, je vstávání v 5 ráno nadlidským úkolem. V polospánku jsem se zvládla nějak obléct (neříkám že dobře) a vyrazila jsem na autobus, kde jsem si naivně myslela, že bych mohla alespoň trochu dospat. No, jako na potvoru se mi začalo chtít hrozně spát až ve chvíli, kdy jsem z autobusu vystoupila. Dopravila jsem se tedy nějak na místo určené a čekala jsem hodinu až začne zápis. A jakmile jsem si sedla, tak mi spadla víčka a tak napůl jsem tam spala. Pohled na mě musel být zářný.

     Čekací místo se začalo plnit a před devátou jsme se všichni jako husičky postavili do řady s maturitním vysvědčením v jedné ruce a s občankou v druhé. Na oplátku jsme pak dostali asi 10 různých papírů na vyplnění, prázdný index a obálku od knihovny, ve které byly letáky o jejím provozu (což jsem ještě "nezvládla" prostudovat).

    Jsem strašný puntíčkář a taky ale ten typ člověka, který podělá cokoli na co sáhne. Takže vyplňování indexu pro mě bylo hodně vyčerpávající. Naštěstí vedle mě seděla holčina, která se už na jednu LF zapisovala, takže jsem ji "nenápadně" (hodně nápadně, mnohokrát jsem se jí i ptala) koukala přes rameno. Nejvtipnější papír byl zdravotní dotazník (o kterém jsme později zjistili, že se vyplňovat nemusí, pokud se nechceme přehlásit k jinému praktickému lékaři). Ten jsem samozřejmě vyplnila ještě před tím, než nám ten detail o dobrovolném vyplnění řekli, ale ptali se na úplně všechno, na všechny nemoci i úrazy, kašle, rýmy a pomalu i záděry. Tak jsem se tím silně pobavila.

    Když jsem odevzdávala papíry, co jsem tak 40 minut vyplňovala, zamávala jsem 1300 Kč, které jsem dala na Dobronice a moje peněženka byla najednou o tolik lehčí... Pak jsem nalepila svoji fotku, na které vypadám jako postřelená srna na index a bylo, mohla jsem jet domů. Já jsem ale ještě jela na Celetnou, abych si zařídila ISIC. Já hlupák jsem si myslela, že jim tam dám svoji fotku postřelené srny, ale oni mě posadili před modrou plachtu a ještě než jsem se stihla pořádně nadechnout, tiskárna vyplivla moji fotku na kartičce, která mi stvrdila, že budu navždy vypadat jako blb.

     Potom, co jsem se vymotala na nejbližší metro, rozhodla jsem se, že ten nejdřívější autobus domů nestihnu, že lepší bude nenápadně prozkoumat slevy v obchoďáku. Polomrtvá jsem přijela domů, hodila všechny informační letáky do stolu a nějak tam pořád i po 14 dnech leží...asi bych se na ně měla podívat...

Z.