Letní Dobronice.

       Po skoro 2 měsících prázdnin, kdy jsem se skoro s nikým z mediny neviděla, mi už pomalu hrabalo z celý rodiny. Člověk si až nechutně rychle odvykle na jakoukoli kontrolu - v Praze si můžu dělat kdy a kde chci, co chci a tady mám křížový výslech jakmile se pokusím vystrčit nos z domu.

     Proto jsem se na Dobronice těšila jako malý dítě, pomalu jsem si škrtala dny v kalendáři jako děti, co čekají na Ježíška :D Mám ale jednu dokonalou vlastnost - ať jedu kamkoli a těším se sebevíc, den před tím nikdy nechci odjet, chci jenom ležet v posteli a čumět do stropu :D

Vypisovat tady celý průběh Dobronic, to by bylo na román a Vás bych stejně uspala jako hady. Takže tady máte pár perel a super rady z Dobronic. (i tak to je docela román.)

• Do Dobronic mě vezl taťka. Chtěl abych ho nějak navigovala. Ha. Ha. Ha. Můj orientační smysl je příšerný - zásadně vycházím v obchodech na špatnou stranu; když jsou 2 cesty, na jistotu jdu tou špatnou. Stane se. Dojeli jsme k nějakým chatkám a já si byla jistá, že jsme špatně. Tam jsem to neznala. Tak jsem říkala tátovi, ať se otočí, že tady to nebude. No. Jel ještě kousek níž aby se mohl otočit a tam seděla celá naše parta. Ups. Tak jsem se přiblble usmála, pokrčila ramena a rychle utekla z auta. 

• S kamarádkou jsme měly super systém. Každý večer jsme se střídaly v péči o ...řekněme společensky více unavenou druhou. :D Doporučuji!

• Každá moje návštěva koupelen byla spojena se stresujícím sledováním velkýho nechutnýho pavouka, který je v každé sprše (ano, nejsou to moje super oblíbená zvířata, kdo by to byl řekl!) a modlením se, aby se nepohnul. Pro milovníky pavouků doporučuji se v koupelnách nebo na záchodech podívat ke stropu. Chybí tam už jen Aragog z Harryho Pottera. 

• To že moje tělo za celý letní semestr skoro nepoznalo, co to je pohyb (o prázdninách jsem to taky extra nepřehánela) je poznat hlavně potom, co se po celodenním sportu, kde se fakt snažíte. Zvednutí se z postele se ztuhlýma nohama je docela umění.

• Po pár dnech v Dobronicích vám přijde úplně normální, že skoro každý den spíte na pokoji s někým jiným.
  

• Máte pocit že máte alkoholu tolik, že se to nikdy nemůže vypít, i kdyby s váma byl celý vojenský pluk? Nebojte, už v polovině pobytu budete dokupovat. 

• Orientační běh - kdo by to byl čekal, ale potom, co si o pár řádků výš přečtete, jak to mám s orientačním smyslem, asi vám dojde, že to nebude zcela moje parketa. Takže to, že jsem se u jednoho stanoviště s kamarádkou zasekla na víc než půl hodiny, mě vůbec nepřekvapilo. Spíš mě překvapilo, že jsem vůbec došla zpátky.
• 
  
• V Táboře jsme dokupovali zásoby alkoholu. No. běhat dopoledne v 5ti lidech po městě s igelitkou, ve který jsou 2 skoro morgany, fernet a gin, v rukou mít přes pět litrů sudovýho vína a v další igelitce mít další cidery, asi jsme působily mylně trochu alkoholickým dojmem.

• Jeden den jsme jeli na kanoe. Vstávali jsme před šestou abychom stihli vlak. Když máte ke snídani super animační program, hned je to ráno lepší :D  (parta lidí ještě neskončila party z noci a jejich tanec na zemi, židlích, stolech na ty největší český hitovky byl doopravdy dokonalý)

Moje story z kanoí: 

   Na kanoích jsem jela s kamarádkou, která byla loděma zcela nepolíbená. To, že se na nich necítí zcela bezpečně jsem tušila, ale že z toho bude mít celoživotní trauma jsem netušila.      

       První problém nastal, jakmile jsme najeli na nějaký kámen. Viděla jsem, jak vždycky strachy nadskočí. No a pak jsme jeli menší peřeje, tu a tam kámen, kamarádka se chytla okraje a já jako špunt ze šampaňskýho letím do vody :D Kamarádka bez pádla, bot a piva. (Všechno kromě jedné boty bylo naštěstí zachráněno. Bota je pohrběna někde v bahně. RIP.) Já se smála, a pak okolo mě proplula velká mrtvá ryba v docela velkým stadiu rozkladu. To už jsem se nesmála, ale ječela.

     Od této chvíle kamarádka neřekla nic, než že se ta loď naklání na jednu stranu, a pořád se to poposedáváním zkoušela rovnat, takže se loď jen víc houpala :D Jediný, kdy na naší loďce nebylo napětí na krájení nožem bylo, když jsme soulodili :D (Mimochodem - zjištění kamarádky - brát si na loď pečivo a pak se cvaknout je super, pečivo pak určitě nebude oschlé, ale jako bonus bude s příchutí Lužnice!!)

     Dojeli jsme k jezu a kamarádka se rozhodla, že to zvládneme a sjedeme. Jedeme, já se bojím aby se kamarádka moc nebála. Už jsem v duchu slavila vítězství - byly jsme dole, a v tom jsem zase ve vodě. Tak já ráda letecký dny žejo. Ještě jednou jsme se skoro cvakly. Vyjížděly jsme zpod jezu, kde jsme spustily jenom loď, protože bylo málo vody. U břehu všude kameny, vyjíždíme, tam kámen a kamarádka se zase začala chytat. Já stihla jenom zakřičet: ,,pusť to!" Její reakce byla dokonalá. Okamžitě se pustila krajů, rozpažila a vypadala jako v Titanicu :D

     Slavnostně jsme dojely k hospodě, od které to bylo do cíle asi 20 minut. Když jsme vyjížděli, myslela jsem jenom na tu sprchu, abych ze sebe smyla tu super vodu z Lužnice. U břehu bylo bahno, tak jsem si jako kormidlo sedla, zapíchla pádlo a v klidu čekala, než do lodi naleze háček. Tenhle moment mám jako ve zpomaleným filmu. Kamarádka si sedne jen napůl do lodi, takže ta se začne silně naklánět. No a jak tomu pomoct? Ano, chytit se okrajů a přitáhnout se! :D Já jenom sledovala, jak se pomalu ale jistě převracíme do toho bahna, abychom v tom byly celý krásně obalený jako po bahenních zábalech V hospodě sedí kupa lidí, kteří na nás zírají jako největší magory a nevědí, jestli se smát nebo plakat nad naší nemožností. No a pak mí milí kamarádi už v kanoích, kteří otáčí hlavy k nám. Vypadaly jsme jako velryby na břehu a čekaly, kdy přiběhnou Greenpeace aby nás odtáhly zpět do vody. 

     Co jsem mohla dělat - brečet, hrát si že se nic nestalo, a nebo se postavit, zamávat na ostatní, pomalu se jim uklonit (co jsem možná i udělala) a říct jim, že jsme si chtěly pojistit vítězství v pobytu na vodě. Já se smála, chudák kamarádka byla totálně frustrovaná a pomalu brečela. Když jsme dojely, kamarádka vystoupila, vzala naše pádla a vesty a beze slova odešla a to, že byla loď ještě ve vodě, ji nějak nezajímalo. (Myslím, že tu loď už nechtěla nikdy v životě vidět a doufala, že se třeba potopí :D) Já po celým dni hlavně děkovala svému rozhodnutí, dát naši flašku ferneta do lodi někomu jinýmu. :D Kamarádce jsem pak řekla že ji mám hrozně ráda, ale do lodě s ní už nikdy nevlezu.

    Přežily jsme, ale hlavně jsme dělaly super animační program, nudná jízda to určitě nebyla. :D A díly jedné kamarádce, která se mnou silně bavila z bezpečí své lodě mám fotky s potopenou lodí ve vodě. Fotky, které jsou nepublikovatelné veřejnosti.


Dobronice jsou super. A proto tam jedu zítra zase - s prvákama. S kým se uvidím?

Z.