Co ze mě medicína udělala.

      Ač se tomu bráním zuby nehty a nechci si to vůbec připustit, je tu další semestr. Jelikož mi asi vycházel horoskop jako nikdy, nebo bylo nějaký super zvláštní postavení hvězd, zázračně se mi povedlo zvládnout všechny (haha, 2 zkoušky a pár zápočtových testíků, nemůžu se tady vychvalovat jako obrovského génia - jenom jako malého) školní povinnosti na první pokus a hned na začátku zkouškového, měla jsem vlastně měsíc prázdnin, které jsem fakt kvalitně proflákala.

    Medicína na mě má vlastně hrozně pozitivní vliv. Díky ní se ze mě stává malíř, virtuóz, sportovec a dokonalá dcera a sestra (ne, tady kecám, já byla úžasná i před medinou). Abych se nemusela učit - nebo spíš měla výmluvu proč se neučím, jsem začala znovu po asi 6 letech hrát na klavír.
     Jako malá jsem totiž chodila 8 let na ZUŠku na klavír. Když se na to podívám zpětně, byla jsem sice šikovná, ale na zabití. Protože jsem odmítala cvičit ty skladby co mi učitelka dávala, tak ono kdo by upřímně chtěl hrát v 10 letech etudy od Bacha, který jsou tak maximálně na smuteční pochod (minimálně mě to tak vždycky přišlo). Takže jsem tomu moc nedávala (=hodinu týdně, večer před hodinou). Taky jsem si odmítala stříhat nehty, takže mi prsty jezdili na jiný klávesy, a navíc to hrozně klapalo.
     Myslím, že učitelčina válka proti mně začala ve chvíli, kdy mě, jakožto nadějného a šikovného žáka viděla na konzervatoři (což mi taky často podsouvala) a já začala hrát volejbal. No a když hrajete volejbal, tak se občas stane, že máte nějakej ten prst na stranu, oteklý, a skoro vždycky máte aspoň jeden z deseti nějak nepohyblivý. A když mi říkala, že by ze mě mohl být další Mozart, kdybych jen víc cvičila a vzdala se volejbalu, tak jsem se na ni usmála a řekla ji, že já radši budu hrát volejbal.
    Doklepala jsem tedy jeden cyklus, dostala papír a od tý doby jsem na piano, kromě asi 2 slabých chvil nesáhla. A teď jsem seděla klidně u piana 3 hodiny denně, připadala jsem si důležitě, že si ještě něco pamatuju a učila se hrát úplně cokoli, na co jsem měla noty (Teda Bacha ne. Tak špatně na tom nejsem.) Takže prostě tady je důkaz, že jestli mě nějakým zázrakem nechají dostudovat, tak budu umět na piano jak největší profesionál, úplně to cítím v kostech.

    Že dojde k tomu, že začnu hodně intenzivně kreslit a malovat, jsem věděla, upřímně mi kreslení hrozně chybělo. Takže to, že jsem nakreslila asi 20 šatů během 3 dnů nic zvláštního není. Navíc jsem teď začala spolupracovat s Memorixem, kam (a i jinam) budu kreslit, takže jsem celý noci jenom kreslila. Mám zvláštní zvyk, že kreslím skoro jenom v noci, při tom koukám na film, a nedejbože aby se chtěl někdo na obrázek podívat, to prostě nejde. (takže doma mám všude po pokoji schovaný obrázky, který naštěstí nikdo nikdy neviděl a ani neuvidí). To je tak, když jsem perfekcionalista a jestli to není dokonalý, tak je to špatný. 

     Nejvtipnější dopad na mě má medicína v podobě sportu. Nejsem sportovní antitalent, to ne, ale nějak dobrá taky nejsem. Takže jsem nikdy nijak extra nesportovala, minimálně ne v takový míře jako teď (i když sama vím, že zrovna tohle moje šílený sportování je hlavně kvůli jinému aspektu.). Denně jsem cvičila, často běhala, chodila na squash, pover jogu, no prostě ze mě bude bězec, jogin,

úplnej atlet. Ono když přede mnou leží otevřená učebnice, tak se mi chce hrozně moc běhat a jako zázrakem mám nekonečnou výdrž, uběhnu skoro maraton (ne celej, jenom jeho část..) a pak jsem samozřejmě unavená, takže po běhání se učit nemůžu..jaká to škoda..

   Tak teď jsem tady vypsala jako krásný věci, ale realita je že ze mě medicína dělá zvrácenýho tvora, alkoholika, psychopata, sprosťáka.. ale to jen tak mimochodem.

PS.: Asi jste si toho z tohoto článku nemohli všimnout, ale mám ráda dinosaury. :D

Z.